Přeskočit na obsah

Leonard Bernstein

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Leonard Bernstein
Leonard Bernstein (1. prosince 1977)
Leonard Bernstein (1. prosince 1977)
Základní informace
Rodné jménoLouis Bernstein
PřezdívkyLenny, Lenjuška[1]
Narození25. srpna 1918[2]
Lawrence, MA, USA[3]
PůvodNew York, USA[3]
Úmrtí14. října 1990 (ve věku 72 let)[2]
New York, NY, USA[4]
Příčina úmrtízápal plic a srdeční zástava
Místo pohřbeníGreen-Wood Cemetery
Žánrycrossover, muzikál, klasická hudba, orchestrální hudba a další[5]
Povolánídirigent[6], hudební skladatel[7], učitel hudby[8], pianista[9]
Nástrojeklavír[4]
Aktivní roky1943–1990[3][4]
VydavateléColumbia Records
Deutsche Grammophon
Philips Records
Členem skupinAmerická akademie umění a věd
Americká akademie umění a věd
Bavorská akademie krásných umění
Vídeňští filharmonikové
Významná dílaJeremiah
The Age of Anxiety
Kaddish
West Side Story
Candide
OceněníHudební cena Léonie Sonningové (1965)
Čestný odznak Za vědu a umění (1976)
Vyznamenání Kennedyho centra (1980)
Čestný prsten města Vídně (1982)
Cena Grammy za celoživotní dílo (1985)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Felicia Montealegre (1951–1978)
DětiJamie Bernstein
Alexander Bernstein
Nina Bernstein
RodičeSamuel Joseph Bernstein a Jennie Resnick
PodpisPodpis
Webwww.leonardbernstein.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leonard Bernstein (25. srpna 1918, Lawrence, Massachusetts, USA – 14. října 1990, New York) byl americký dirigent, hudební skladatel, klavírista, pedagog, hudební popularizátor a televizní hvězda. Patřil mezi nejvýznamnější dirigenty své doby a byl také prvním americkým dirigentem, který získal mezinárodní uznání. Podle hudebního kritika Donala Henahana byl „jedním z nejzáhadněji talentovaných a nejúspěšnějších hudebníků v americké historii“.

Bernstein byl prvním v Americe narozeným dirigentem, který vedl americký orchestr.[10] Byl hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, dirigoval přední světové orchestry a vytvořil významné dědictví zvukových a obrazových záznamů.[11] Byl také klíčovou postavou v moderním oživení hudby Gustava Mahlera, skladatele, o jehož hudbu se nejvíce zajímal.[12] Jako zručný klavírista[13] často dirigoval klavírní koncerty od klaviatury.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Louis Bernstein v Lawrence ve státě Massachusetts do rodiny ukrajinských Židů původem z města Rovno.[14][15][16] Nebyl příbuzný filmového skladatele Elmera Bernsteina, ale byli přáteli a dokonce sdíleli určitou fyzickou podobnost.[17] Jako malý chlapec bral lekce na piano a navštěvoval Posádkovou a Bostonskou latinskou školu. Na Harvardově univerzitě studoval s Walterem Pistonem, Edwardem Burlingame-Hillem a A. Tillmanem Merrittem a mnoha dalšími. Absolvoval studium hudebních oborů na Harvardu (1939), poté studoval hru na klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem.

Dne 14. listopadu 1943 „zaskočil“ za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent. Tento záskok odstartoval jeho profesionální kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. Na počátku roku 1947 Bernstein přijal pozvání Palestinského orchestru a přijel do Jeruzaléma v tehdejší britské mandátní Palestině (dnešní Izrael), aby dirigoval několik koncertů. O svých zážitcích z této cesty napsal Bernstein svému příteli:[18]

V těchto lidech je síla i oddanost, jež jsou obdivuhodné. Nikdy si nedají tuto zemi vzít, to by raději nejdřív zemřeli. A jejich zem je krásná tak, že se to nedá popsat.
Situace je napjatá a nepředvídatelná, orchestr výborný a plný nadšení (první zkouška dnes ráno). Mávl jsem taktovkou, a před koncertní síní zazněl jako doprovod hlučný výbuch. Klidně jsme pokračovali v práci. Tak to tady chodí. Včera večer z našeho hotelu unesli jednoho Angličana, dnes vyletěla do vzduchu policejní stanice, na náměstí byl zničen náklaďák – a život jde dál. Tančíme, hrajeme boogie-woogie, procházíme se kolem Středozemního moře (které je jako z pohádky) a doufáme v to nejlepší.

Leonard Bernstein, v dopisech svému příteli

V letech 1958–1969 se stal hudebním ředitelem Newyorské filharmonie (831 koncertů). Poté až do své smrti hostoval u významných orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě. Oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese.

Na veřejnosti se televizními pořady od 50. let zasloužil o popularizaci vážné hudby. Tyto pořady získaly řadu televizních ocenění (např. 11 cen Emmy). Leonard Bernstein tak přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě.

Vše začalo pořadem Omnibus, který měl v letech 1954–1961 deset dílů. Poté, co se stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958–1962) a především 53 programů pro mladé s názvem „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958–1973), které byly nejpopulárnější. Bernstein v nich zasvěcoval diváky do tajů hudby a představoval významné skladby a hudební skladatele. Vybrané scénáře Koncertů pro mladé publikum poté vyšly knižně – kniha se stala bestsellerem (v českém překladu O hudbě - Koncerty pro mladé publikum. Praha: NLN, 1996).

V roce 1990 získal Praemium Imperiale, mezinárodní cenu udělenou Japonským uměleckým sdružením za celoživotní dílo v umění. Cenu ve výši 100 000 dolarů využil k založení fondu Bernstein Education Through the Arts (BETA), Inc.[19] Tento grant poskytl na vytvoření vzdělávacího programu založeného na umění. Centrum Leonarda Bernsteina bylo založeno v dubnu 1992 a zahájilo rozsáhlý výzkum ve školách, jehož výsledkem byl model Artful Learning Program. [20]

Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Autorka Bernsteinova životopisu Meryle Secrestová hovořila o jeho bisexualitě a citovala též jeho přítelkyni Shirley Rhoades Perleovou, která uvedla, že „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně“.[21]

Pozdní období a smrt

[editovat | editovat zdroj]

V sobotu 23. prosince 1989 odjel dirigovat po tři dny Beethovenovu symfonii č. 9, na oslavu pádu Berlínské zdi. Symfonie byla zvolena kvůli symbolice, protože sólisté a sbor zpívali „Freiheit“ (svoboda), místo „Freude“ (radost). Tato slova Bernstein schválně zaměnil, kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi. Po návratu domů se cítil úplně vyčerpaný.

Na sklonku života nahrál s Vídeňskou filharmonií a spolu s Krystianem Zimermanem oba Brahmsovy klavírní koncerty a poslední tři klavírní koncerty od Ludwiga van Beethovena.

Do Československa přijel poprvé od roku 1946 na Pražské jaro 1990. Během komunistické totality odmítl v zemi Východního bloku koncertovat na žádost Rafaela Kubelíka. Na závěrečném koncertu hudebního festivalu 1990 dirigoval ve Smetanově síni Českou filharmonii. Na programu byla Beethovenova symfonie č. 9.[22][23]

Od poloviny 50. let trpěl jako těžký kuřák emfyzémem. Již od druhé poloviny 70. let bral medikamenty a povzbuzující prostředky na hektický dirigentský život.[21] V dubnu 1990 mu byl diagnostikován maligní nádor mezoteliom na okraji pohrudnice u levé plíce. Následně prodělal zápal plic a pásový opar. Poslední koncert proběhl v Tanglewoodu 19. srpna 1990, kdy řídil Beethovenovu 7. symfonii. Ukončení profesionální dráhy oznámil 9. října 1990[24] a pět dní poté zemřel na infarkt myokardu ve svém bytě v rezidenci Dakota House, ležící na rohu Central Parku v Upper West Side.[25][26][21]

Charakteristika Bernsteina jako skladatele

[editovat | editovat zdroj]

Jako skladatele ho lze považovat za postmodernistu už v 50. letech 20. století. Nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Bernstein byl stylový syntetik a „eklektik“, nějaké umělecké škatulkování pro něj neplatilo: v artificiálních skladbách, v zásadě tonálních, používal latinskoamerické prvky, výrazný rytmus (synkopování, střídavé rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou instrumentaci (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, početných, virtuózních perkusí); muzikálovou hudbu a formu pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool) a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná.

Mnoho jeho skladeb nelze zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylové a polyžánrové a obsahují „od všeho něco“. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti, ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době, nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, často mísí angličtinu, hebrejštinu a různé další jazyky včetně latiny.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Divadelní a filmové skladby

[editovat | editovat zdroj]
  • Fancy Free – balet, 1944
  • On the Town – muzikál, 1944
  • Facsimile – balet, 1946
  • Peter Pan – písně, doprovodná hudba, 1950
  • Trouble in Tahiti – opera o jednom aktu, 1952
  • Wonderful Town – muzikál, 1953
  • On the Waterfront – filmová hudba, 1954
  • Candide – opereta/muzikál/opera, 1956
  • West Side Story – muzikál, 1957
  • Mass – muzikálové oratorium, 1971
  • Dybbuk – balet, 1974
  • 1600 Pennsylvania Avenue – muzikál, 1976
  • A Quiet Place – opera ve dvou aktech, 1983/1984 (obsahuje Trouble in Tahiti)
  • The Race to Urga – muzikál, 1987

Orchestrální koncertní skladby

[editovat | editovat zdroj]
  • Jeremiah – Symfonie č. 1, 1942
  • Three Dance Episodes from „On the Town“, 1945
  • Three Dance Variations from „Fancy Free“, 1946
  • The Age of Anxiety – symfonie č. 2 (podle W. H. Audena), pro klavír a orchestr, 1949
  • Serenade – pro sólové housle, smyčcové nástroje, harfu a bicí nástroje, 1954
  • Prelude, Fugue and Riffs – pro sólový klarinet a jazzový ansámbl, 1955
  • Symphonic Suite from „On the Waterfront“ – symfonická suita z On the Waterfront, 1955
  • Symphonic Dances from „West Side Story“ – symfonické tance z West Side Story, 1960
  • Kaddish – Symfonie č. 3, pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor, recitátora a sopránové sólo, 1963
  • Dybbuk – suity č. 1 a 2, pro orchestr, 1974
  • Songfest: A Cycle of American Poems for Six Singers and Orchestra – Slavnost písní: Cyklus amerických básní pro šest hlasů a orchestr, 1977
  • Three Meditations from „Mass“ – tři meditace z „Mass“, pro for violoncello a orchestr, 1977
  • Divertimento for Orchestra – 1980
  • Halil – nokturno pro sólovou flétnu, bicí nástroje, harfu a smyčce, 1981
  • Concerto for Orchestra – 1989

Chorální skladby pro kostel nebo synagogu

[editovat | editovat zdroj]
  • Hashkiveinu – pro sólový tenor, smíšený sbor a varhany, 1945
  • Chichester Psalms – 1965
  • Missa Brevis – pro smíšený sbor a vysoký tenor (mužský alt) s bicími nástroji, 1988

Komorní skladby

[editovat | editovat zdroj]
  • Sonáta - pro klarinet a klavír, 1942
  • Touches - pro klavír sólo, 1981
  • Thirteen Anniversaries - pro klavír sólo, 1988
  • Dance Suite - pro žesťový kvintet, 1989

Vokální skladby

[editovat | editovat zdroj]
  • I Hate Music: A cycle of Five Kids Songs for Soprano and Piano – Nenávidím hudbu: Cyklus pěti dětských písní pro soprán a klavír, 1943
  • La Bonne Cuisine: Four Recipes for Voice and Piano – Francouzská kuchyně: Pět receptů pro vokál a klavír, 1947
  • Arias and Barcarolles – Árie a barkaroly, pro mezzosoprán, baryton a čtyřruční klavír, 1988 (orchestrováno)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ MATZNER, Antonín. Světoobčan Lenjuška Bernstein. Harmonie. Říjen 2010, čís. 10, s. 11–13. Dostupné online [cit. 2024-02-12]. ISSN 1210-8081. 
  2. ↑ a b http://www.leonardbernstein.com/lb.htm
  3. ↑ a b c http://www.pbs.org/wnet/americanmasters/episodes/leonard-bernstein/reaching-for-the-note/489/
  4. ↑ a b c http://www.notablebiographies.com/Be-Br/Bernstein-Leonard.html
  5. ↑ http://www.allmusic.com/artist/q7057
  6. ↑ http://www.leonardbernstein.com/conductor.htm
  7. ↑ http://www.leonardbernstein.com/composer.htm
  8. ↑ http://www.leonardbernstein.com/educator.htm
  9. ↑ http://www.leonardbernstein.com/works_piano.htm
  10. ↑ Leonard Bernstein Dies; Conductor, Composer : Music: Renaissance man of his art was 72. The longtime leader of the N.Y. Philharmonic carved a niche in history with 'West Side Story.' [online]. October 15, 1990 [cit. 2020-07-15]. Dostupné online. 
  11. ↑ Discography | Leonard Bernstein [online]. [cit. 2020-07-15]. Dostupné online. 
  12. ↑ "The Man Who Mainstreamed Mahler" by David Schiff, The New York Times, November 4, 2001.
  13. ↑ Laird 2002, s. 10.
  14. ↑ DOUGARY, Ginny. Leonard Bernstein: 'charismatic, pompous – and a great father'. The Times. UK: March 13, 2010. Dostupné online [cit. March 17, 2020].  Šablona:Subscription; also here Archivováno 3. 8. 2020 na Wayback Machine. at ginnydougary.co.uk.
  15. ↑ OLIVER, Myrna. Leonard Bernstein Dies; Conductor, Composer Music: Renaissance man of his art was 72. The longtime leader of the N.Y. Philharmonic carved a niche in history with West Side Story.. Los Angeles Times. October 15, 1990. Dostupné online [cit. March 17, 2020]. 
  16. ↑ ROVNER, Adam. So Easily Assimilated: The New Immigrant Chic. AJS Review. November 2006, s. 313–324. DOI 10.1017/S0364009406000158. S2CID 162547428. 
  17. ↑ Great Escape composer dies at 82. BBC News. August 19, 2004. Dostupné online. 
  18. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. S. 152–153. 
  19. ↑ Prelude, Fugue & Riffs, Fall/Winter 2005 [online]. The Leonard Bernstein Society. Dostupné online. 
  20. ↑ History of the Leonard Bernstein Center for Learning [online]. [cit. 2015-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-02. 
  21. ↑ a b c SECREST, Meryle. Leonard Bernstein. Překlad Pavel Pokorný. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-153-0. 
  22. ↑ MATZNER, Antonín. Leonard Bernstein [online]. ČRo Vltava [cit. 2019-04-04]. Dostupné online. 
  23. ↑ RIEBAUEROVÁ, Martina; KOUTECKÝ, Josef. Osm múz mého života. Praha: Vyšehrad, 2018. 220 s. ISBN 9788076010291. Kapitola Čtvrtá múza: Hudba, s. 93. 
  24. ↑ » Died On This Date (October 14, 1990) Leonard Bernstein / World Renowned Composer The Music's Over [online]. 14-10-2009 [cit. 2012-05-03]. Dostupné online. 
  25. ↑ STANTON, Scott. Google Books. The Tombstone Tourist: Musicians. [s.l.]: Simon and Schuster, 1-9-2003. Dostupné online. ISBN 9780743463300. 
  26. ↑ Donal Henahan. Leonard Bernstein, 72, Music's Monarch, Dies. query.nytimes.com. The New York Times. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Publikace Leonarda Bernsteina

  • Findings (Nálezy) – Simon and Schuster, New York, 1982; Anchor Books, New York, 1993 – ISBN 0-385-42437-X.
  • The Infinite Variety of Music (Nekonečné proměny hudby) – Simon and Schuster, New York, 1966; Anchor Books, New York, 1993 – ISBN 0-385-42438-8.
  • The Joy of Music (Radost z hudby) – Pompton Plains, New Jersey, 1959; Amadeus Press edition, 2004 – ISBN 1-57467-104-9.
  • The Unanswered Question (Nezodpovězená otázka) – Harvard University Press, Cambridge, Mass, 1976 – ISBN 0-674-92000-7

Publikace o Leonardu Bernsteinovi

  • COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky) 
  • SECREST, Meryle. Leonard Bernstein. Překlad Pavel Pokorný. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-153-0. 
  • Leonard Bernstein's Young People's Concerts (Bernsteinovy koncerty pro mladé), vydal Jack Gottlieb – Anchor Books, New York, 1962 a 1992 – ISBN 0-385-42435-3
  • Leonard Bernstein, Humphrey Burton – Doubleday, 1994 – ISBN 0-385-42345-4 a ISBN 0-385-42352-7
  • MATZNER, Antonín. Světoobčan Lenjuška Bernstein. Harmonie. Říjen 2010, čís. 10, s. 11–13. ISSN 1210-8081. 

Film

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2023 natočil režisér Bradley Cooper životopisný film Maestro, kde také hrál hlavní roli.[1]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé Hudební ceny Léonie Sonning
Igor Fjodorovič Stravinskij (1959) • Leonard Bernstein (1965) • Birgit Nilssonová (1966) • Witold Lutosławski (1967) • Benjamin Britten (1968) • Boris Christov (1969) • Sergiu Celibidache (1970) • Arthur Rubinstein (1971) • Yehudi Menuhin (1972) • Dmitrij Šostakovič (1973) • Andrés Segovia (1974) • Dietrich Fischer-Dieskau (1975) • Mogens Wöldike (1976) • Olivier Messiaen (1977) • Jean-Pierre Rampal (1978) • Janet Baker (1979) • Marie-Claire Alainová (1980) • Mstislav Rostropovič (1981) • Isaac Stern (1982) • Rafael Kubelík (1983) • Miles Davis (1984) • Pierre Boulez (1985) • Svjatoslav Richter (1986) • Heinz Holliger (1987) • Peter Schreier (1988) • Gidon Kremer (1989) • György Ligeti (1990) • Eric Ericson (1991) • Georg Solti (1992) • Nikolaus Harnoncourt (1993) • Krystian Zimerman (1994) • Jurij Bašmet (1995) • Per Nørgård (1996) • András Schiff (1997) • Hildegard Behrens (1998) • Sofia Gubajdulina (1999) • Michala Petri (2000) • Anne-Sophie Mutter (2001) • Alfred Brendel (2002) • György Kurtág (2003) • Keith Jarrett (2004) • John Eliot Gardiner (2005) • Yo-Yo Ma (2006) • Lars Ulrik Mortensen (2007) • Arvo Pärt (2008) • Daniel Barenboim (2009) • Cecilia Bartoli (2010) • Kaija Saariaho (2011) • Jordi Savall (2012) • Simon Rattle (2013) • Martin Fröst (2014) • Thomas Adès (2015) • Herbert Blomstedt (2016) • Leonidas Kavakos (2017) • Mariss Jansons (2018) • Hans Abrahamsen (2019) • Barbara Hannigan (2020) • Unsuk Chin (2021) • Pierre-Laurent Aimard (2022) • Evelyn Glennie (2023)
Alternativní školství
Školy a plány
Osobnosti
Alternativní přístupy a předměty
  1. ↑ Maestro [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2024-09-03]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leonard_Bernstein&oldid=24337542“